Jsem ve své lásce v rozvinutém středu lotosu a hledím zpět v co bylo určené mému osudu v plynutí vesmírném, když v prostoru bez času, dvě duše se setkali z náhlého popudu.
Ta jedna, co už byla otevřena, hledíce vědouce, že byla probuzena, vdechne vědomí, že byla probuzena i té druhé duši spící. Ta náhle oči otevřela a z lůna Matky byla v pravdě obrozena. V pokoře přijme nabízené dary, do slunce hledíce s růžovým lotosem, který se stává její korunou, v jednotě splývá, Dárcovi ruce uhlídá. Sluncem prozářené Dárcovi ruce třpytí se měsícem co do středu noci uprostřed čela té nově probuzené duši vkládá. Objímá Dárcovi ruce a k nohám jeho se vine.
Ten však pozvedne ji do svého srdce.
Do bílého plátna jí halí a jako placentu, okolo ní omotává. Ve svém srdci, lásky žárem nekonečným , do oblohy pod nimi nechá probuzenou duši padat, aby mohla být znovu narozena. Padajíc, v naději ke světlu hledí, přesto je tajemnou hlubinou pohlcena. Temnota hladově objímá její čistotu, v podobě ďáblice zpátky je vyvržena. Ta svého Dárce v hrůze se chytá, ve strachu z temnoty o záchranu, z celého svého srdce žádá. Srdce plné lásky, temnotou sevřené, s voláním o pomoc neustává. Temná krása ďáblice, korunovaná ornamenty posetými stočenými rohy, s duší černé plány spřádá, její lásku však neovládá. Ta prozáří její, v ďáblově kráse zračící se okřídlené tělo, které, ve jménu lásky, je z temnot vyzdviženo.
Její žádosti je tak vyslyšeno.
Dárce, v bíle oděném rouchu, čistým úmyslem temné síly poutá a znovu pečlivě do bílého plátna s něhou lásky, jako matka své dítě do placenty, souká. V té chvíli, zrozeno v čistotě, andělsky krásné mladičké stvoření, obtěžkáno dlouhými zlatými vlasy, své první kroky, v udivených očích svých, pozoruje. Vše je pro ní náhle nové. V pohledu do očí své smrti, odpověď na celé své bytí nalezla. Tak jako mladičká dívka svůj minulý život násilím pozbyla, svou podobu nyní opět nabyla. V okamžik, kdy se její vědomí pravdě otevřelo, hleděla na své prázdné, bezvládně ležící, lidské tělo.
Před pravdou klesla na kolena, byla však Tvůrcem znovu pozdvižena. Jak spolu v objetí kráčeli, v jejich šlépějích květy bílých lilií, ve své božské kráse, v čistotě, do plnosti se rozvily. Cesta lemovaná jejich kvetoucí krásou do rajských zahrad je zavedla a na těle zářivě bílá roucha nesmírným klidem je oděla. V Kristových očích láska se zračila, příslibem věčného štěstí obrozenou duši hostila. Ta přesto, z nebeské výšky, hlavu svou sklonila a ke svému neživému tělu se váhavě vrátila. Dotkla se jeho schránky, která, jako by již jí nepatřila. Přes veškerý svůj marný odpor, zpátky do bezvládného těla vstoupila, tak jak jí vyšší moc určila. Byla znovuzrozena, aby po svém probuzení prozřela, že jí je souzeno životem žít v osvícení.
Po světě však pobíhá v bílé noční košili.
V zdánlivém konci nový začátek, není již cesty nazpátek. Probuzena hledí na duše spící a na své cestě v poznání se chystá, že ve své smrti nalezla vykoupení. Je však příliš křehká a jako vánek lehká. Snadno se ocitá ve víru věčných vzpomínek. Silou svých upřímných modliteb nabude z hůry pochopení a její lotosová koruna je do široka otevřena, aby byla nebeskou mocí po okraj, až bolestně, naplněna. Do lůna Matky se v okamžení obestřela, pozorujíc její kroky z dutin jejího konejšivého těla. Nechá se houpat její chůzí do věčného ticha. Ze slastných pocitů je náhle vytržena, a jako když ze zámotku klube se nový motýl, do světa je opět vyvržena.
Hledí v sebe, je z ní silná, krásná žena a jak se pohybuje, její bohatý, zlatem vytkávaný šat okolo ní poletuje a lemem svým krásu jejích, do atlasu oděných, nožek opěvuje. Jista svým krokem, zároveň svou krásou a mocí oslněna, je mezí dvěma anděli do výše vynesena a na zářící trůn dosazena. Za svou ztracenou mladičkou křehkostí truchlí v okamžik, kdy je jí na hlavu, z andělských rukou, zlatá koruna posazena. Hledí opět na své bezvládné, lidské tělo. Smrt ji však již neděsí, nesmírnou mocí září její síla. Pokleká před Bohem a svou korunovanou hlavu shýbá. Z boží vůle obtěžkána královským, vzácným kameny vzkládaným, řetězem, úkoly je pověřena. Skloněna v pokoře přijímá vůli Všehomíra.
Když oči pozvedne, ví již, že Kara de Lomi je zvuk jejího pravého jména.
